ECHOOO

C-47 v pořádku přistál a letečtí průzkumníci se náhle ocitli v nehybném horku a naprostém tichu pouště. Okamžitě identifikovali letoun jako Liberator, a když procházeli podél jeho zbytků, naskytl se jim neuvěřitelný obraz. Na kovových částech letadla nebylo ani stopy po rzi. Suchý pouštní vzduch, připomínající pec, je dokonale zakonzervoval. Vypadalo to, jako by letadlo bylo vyrváno času a uloženo zde teprve den před jejich příchodem.

Leželo na břiše, pravé křídlo mírně zdviženo, levé zabořené do písku. Zadní část trupu a ocas byly ulomeny a ležely stranou. Jeden z hvězdicových motorů Twin Wasp byl roztržen. Přistávací kolo na pravoboku se uvolnilo, ale pneumatika byla stále ještě nafouknutá.

Všude kolem ležely roztroušené trosky: kyslíkové láhve, ocelové helmy, zdravotnické potřeby, pásy s náboji a části leteckého oblečení. Výzkumníci opatrně nahlédli dovnitř trupu. Oddechli si, když nenalezli žádná mumifikovaná těla členů osádky. Vnitřek byl dokonale prázdný.

Vyšplhali dovnitř, aby letadlo důkladně prozkoumali, což v nesnesitelném vedru nebylo vůbec jednoduché. Vyzkoušeli rádiový přijímač a zjistili, že je stále funkční. Objevili vakuové nádoby s horkou kávou, která byla i po tolika letech poživatelná.

Palivo v nádržích bylo téměř vyčerpáno. Tři ze čtyř motorů musely být vyřazeny z provozu za letu, protože lopatky vrtule se otočily hranami proti směru přívodu vzduchu, což zabraňovalo čelnímu odporu, čtvrtý motor zřejmě v době nehody ještě pracoval.

Teď již bylo jasné, že osádka opustila letadlo seskokem pomocí padáku. V posledních okamžicích letadlo totiž letělo s automatickým pilotem nesporně proto, aby bylo stabilní, zatímco je osádka opouštěla.

 

Jedna otázka však nedávala spát nikomu. Liberator nevykazoval žádné stopy poškození způsobené bojem a posádka jej zjevně opustila z důvodů vyčerpání paliva. Co ale dělal zde, stovky mil od míst, kde měl být?

Zpět na základně průzkumníci vypracovali zprávu o tom, co zjistili na místě, a poslali ji do Washingtonu. Ve válečných záznamech USAF byly vyhledány podrobnosti o bombardéru a jeho osádce — a jejich posledním letu.

B-24 Liberator číslo 64 a jeho osádka pod velením nadporučíka Williama J. Hattona z New Yorku se poprvé setkali v březnu 1943 na letecké základně Morrison na Floridě. Dalšími členy osádky byli poručík Robert F. Toner z North Attleboro z Massachusetts, poručík David P. Hays z Lee's Summit v Montaně, poručík John S. Woravka z Clevelandu v Ohiu, seržant Harold S. Ripslinger ze Saginawu v Michiganu, seržant Robert E. Lamotte z Lake Lindenu v Michiganu, rotný Guy E. Shelley z New Cumberlandu v Pensylvánii, rotný Vernon L. Moore z New Bostonu v Ohiu a rotný Samuel R. Adams z Eureky v Illinoisu.

Byli to právě tito muži, kteří letadlo nazvali „Lady Be Good" a toto jméno sami namalovali na jeho špičku. Téměř okamžitě byli odveleni do zahraničí a vydali se za oceán, aby se přidali ke 37. bombardovací skupině v libyjském Solúku.

Dne 4. dubna 1943 byli Hatton a jeho osádka vysláni, aby splnili svůj první bojový úkol. Jejich B-24 se stal součástí útočné formace směřující na nepřátelská letiště u Neapole, nějakých 750 mil daleko. Odlet byl plánován na 13.30, aby bombardéry přilétly ke svému cíli za soumraku, nazpátek se vracely za tmy a zpět v Solúku byly kolem půlnoci.

Záznamy ukazují, že jedenáct bombardérů dospělo ke svému primárnímu cíli, zbytek bombardoval sekundární. Některé z nich byly poškozeny a jiné měly na zpáteční cestě potíže s motory. Pouštní písek, který byl všudypřítomný, se pro letecké motory příliš nehodí. Přesně o půlnoci byly všechny letouny kromě jednoho v bezpečí základny. Chyběla pouze „Lady Be Good".

Několik minut po půlnoci kontrolní věž v Benině obdržela zprávu od chybějícího letounu. Hatton informoval kontrolního důstojníka, že nebyl schopen lokalizovat mateřské letiště díky hustým mrakům nad severoafrickým pobřežím a že si dělá starosti o tenčící se zásoby paliva. Požádal o sdělení polohy, aby se mohl vrátit zpět do Beniny.

Beninská věž mu požadované informace poskytla — „Lady Be Good" však nikdy ke svému cíli nedospěla. Následujícího dne se letadlo a osádku vydala hledat pátrací jednotka, ale po bombardéru a osádce jako by se země slehla. Mělo se za to, že letadlo havarovalo a zmizelo ve vodách Středozemního moře.

Teprve po více než šestnácti letech, kdy se letečtí průzkumníci pokusili složit mozaiku příběhu posledního letu „Lady Be Good", pravda vyšla najevo a odkryla tragický řetězec náhod. Když poručík Hatton požádal o rádiovou informaci, byl bombardér již daleko na jihovýchod od Beniny a mířil neúprosně do Libyjské pouště.

Prvním článkem tragického řetězu byla změna počasí. Vítr se stočil na severovýchod a zesílil, o čemž posádka nevěděla. Rychlost letadla nad zemí závisí na směru a rychlosti větru, s nímž se setkává, takže s neočekávaně silným větrem vanoucím ve směru letu se letadlo pohybovalo na jih daleko rychleji, než si kapitán uvědomoval.

Druhým faktorem byla vlastní rádiově zaměřená poloha. Naváděcí zařízení bylo v roce 1943 značně primitivní, neboť spoléhalo na otáčení smyčkové antény. Když byla anténa nastavena tak, aby zachycovala rádiový signál z letadla s maximální intenzitou, poloha se zobrazovala na ukazateli směru ve stupních. Ta byla řídícím důstojníkem v Benině, který informoval Hattona, že se bombardér nachází ve směru 330° od Beniny — jinými slovy někde na severozápadě od letiště — zaznamenána správně. Jakmile navigátor bombardéru obdržel tuto informaci, bývalo by stačilo, aby vyrovnal magnetickou odchylku a rychlost vzduchu a mohl přivést letadlo zpět nad letiště, kde by bylo navedeno skrz mraky k bezpečnému přistání.

Stala se však osudová chyba. Skutečná poloha bombardéru byla 150° od Beniny — jinými slovy na jihovýchod. Na kompasu jsou tyto dvě polohy přesně protilehlé. S vybavením, které měla obsluha kontrolní věže v Benině k dispozici, neměl nikdo možnost zjistit, co se stalo. Všichni stále věřili, že bombardér se blíží k letišti od Středozemního moře. Neměli důvod si myslet něco jiného a naváděcí signál zněl přesně stejně pro 150°, jako by zněl pro 330°.

A tak „Lady Be Good" neodvratně směřovala do pouště, k místu katastrofy. Můžeme se jen dohadovat, co se honilo v hlavách nešťastné osádky v těch zoufalých, nekonečných hodinách, které následovaly. V určitém okamžiku se poručík Hatton jistě rozhodl, že s ubývajícím palivem jim zbývá pouze jedna možnost. Jelikož nebyla naděje na bezpečné přistání v temnotě pouště, dal příkaz k opuštění letadla.

Mnoho let poté, když byl nalezen vrak „Lady Be Good", USAF zahájilo pozemní průzkum oblasti, aby zjistilo, co se stalo s osádkou. Nakonec průzkumná jednotka nalezla v mělké proláklině asi osm mil na severozápad od místa neštěstí první klíč: tři letecké boty uspořádané do tvaru šipky.

Průzkumníci se vydali směrem, kterým ukazovala, a nalezli další součásti oblečení, všechny ukazující směrem, kterým se letci vydali. Museli doufat, že záchrana, přijde brzy, že jejich letadlo bude rychle lokalizováno. Možná že je poháněla vpřed víra, že středozemní pobřeží je jen několik mil vzdálené, víra podporovaná poslední, osudovou rádiovou zprávou.

Není známo, zda všichni členové osádky přežili. O kus dál nalezli průzkumníci prázdný nábojový pás ráže 45, jako kdyby někdo vypálil z pistole v posledním pokusu udat svou polohu ostatním členům osádky.

Průzkumná jednotka pokračovala ve své neveselé pouti, jež byla nyní značena pruhy látky z padáků, které jistě osádka používala k ochraně před nesnesitelným pouštním sluncem za dne a do kostí pronikající zimou v noci. Nakonec na okraji ohromné žhnoucí pustiny zvané Velké písečné moře tato pouť skončila. Někde tady osádka „Lady Be Good" vydechla naposledy a písek neustále se přelévající a měnící v poryvech pouštního větru pokryl poslední místo jejího odpočinku.