Úterý, 9.02.2010
Astronaut McClelland: oběť NASA - Mimozemské civilizace
Tento příběh není veřejnosti zcela neznámý. Již před dvaceti lety měla veřejnost možnost se s ním seznámit a to prostřednictvím hlavního aktéra, amerického astronauta Clarka McClellanda. Ovšem v prostředí střední a východní Evropy budou následující informace pro mnohé z čtenářů zcela originální. Jde o příběh člověka - astronauta, který jako jeden z mála dokázal otevřeně hovořit o tom, jak americká NASA skrývá skutečnou realitu existence E. T. v našich pozemských podmínkách.
Úvod
Následující příběh bude popisován v duchu vlastních slov astronauta. Zahrnuje živé setkání dvou amerických astronautů s mimozemskou bytostí vysokou asi 8 — 9 stop a to v nákladovém prostoru raketoplánu, zatímco neznámé kosmické plavidlo se nacházelo v otevřeném kosmickém prostoru v těsné blízkosti raketoplánu.
Následující příběh bude popisován v duchu vlastních slov astronauta. Zahrnuje živé setkání dvou amerických astronautů s mimozemskou bytostí vysokou asi 8 — 9 stop a to v nákladovém prostoru raketoplánu, zatímco neznámé kosmické plavidlo se nacházelo v otevřeném kosmickém prostoru v těsné blízkosti raketoplánu.
Tento kontakt byl přitom celou minutu a sedm vteřin snímán kamerovým systémem do „Kennedyho kosmického střediska" se sídlem na mysu Canaveral na Floridě a to v roce 1991. Druhý astronaut se setkal s vyšším E. T. v místnosti pro posádku. Clark McClelland se snaží chránit identitu tohoto druhého svědka, i když ti, kteří jsou dostatečně zasvěceni do celého případu, jeho identitu jistě znají.
Clark McClelland si dodnes stojí za všemi podrobnostmi tohoto podivuhodného příběhu, i když již dlouhou dobu žije velmi nelehký život. Konečně sami čtenáři budou svědky, jak odpovědné instituce dokážou zničit život člověku, který se snažil být jen upřímný k veřejnosti. Tyto instituce se neštítí prakticky ničeho a proto, aby mohly zakrýt pravdu, jsou ochotni použít snad jakýkoliv prostředek.
Až budete číst tento příběh, nedívejte se prosím na něj jako na další příběh o UFO, ale jako na memento, které nám zřetelně ukazuje, co všechno je možné, když jeden člověk zajde byť o jeden krok dál než je zdrávo v očích americké vlády. Snad vám již bude jasné, jak struktury NASA jsou přímo prorostlé do kanceláří Pentagonu, i když se tomuto tvrzení tato instituce před očima veřejnosti vehementně brání.
Snad vám také bude jasné, proč tak mnoho svědků z tzv. „první ruky" nikdy nenajde odvahu prolomit své celoživotní mlčení. Zjistíte také, jak dokáže jedna jediné instituce (v našem případě NASA) zničit život prostřednictvím širokého spektra nástrojů (zesměšňování, zrušení bezpečnostních prověrek, zamítnutím práce, okamžitou ztrátou nároku na rentu nebo důchod atp.). Můžeme se tedy divit, že ti, kteří vědí, dožijí svůj život v trvalém mlčení a strachu o ztrátu základních hodnot své životní existence?
A pak se najde tak výjimečný člověk, jakým bezesporu Clark McClelland je, a za svůj otevřený postoj zaplatí obrovskou cenu. Clark díky své otevřenosti ztratil přátele, kteří ho opustili, ztratil penzi a svůj život nyní žije v neskonalé chudobě.
Napadlo vás někdy, že takto může dopadnout americký astronaut. Ne? Pak vězte, že Clark McClelland je toho živoucím příkladem. Žádný člověk by neměl zaplatit takovou cenu za svou otevřenost.
Možná, že Clark někdy v budoucnosti vejde do dějin, ale již v této chvíli bychom měli vědět všechny ty triky, které již přes 62 let panují kolem „neexistence" E. T. v prostředí naší planety. Pakliže vám není osud tohoto astronauta lhostejný, spojte se s ním prostřednictvím těchto jeho internetových stránek. Každá pomoc je velmi vítána.
Clark McClelland si dodnes stojí za všemi podrobnostmi tohoto podivuhodného příběhu, i když již dlouhou dobu žije velmi nelehký život. Konečně sami čtenáři budou svědky, jak odpovědné instituce dokážou zničit život člověku, který se snažil být jen upřímný k veřejnosti. Tyto instituce se neštítí prakticky ničeho a proto, aby mohly zakrýt pravdu, jsou ochotni použít snad jakýkoliv prostředek.
Až budete číst tento příběh, nedívejte se prosím na něj jako na další příběh o UFO, ale jako na memento, které nám zřetelně ukazuje, co všechno je možné, když jeden člověk zajde byť o jeden krok dál než je zdrávo v očích americké vlády. Snad vám již bude jasné, jak struktury NASA jsou přímo prorostlé do kanceláří Pentagonu, i když se tomuto tvrzení tato instituce před očima veřejnosti vehementně brání.
Snad vám také bude jasné, proč tak mnoho svědků z tzv. „první ruky" nikdy nenajde odvahu prolomit své celoživotní mlčení. Zjistíte také, jak dokáže jedna jediné instituce (v našem případě NASA) zničit život prostřednictvím širokého spektra nástrojů (zesměšňování, zrušení bezpečnostních prověrek, zamítnutím práce, okamžitou ztrátou nároku na rentu nebo důchod atp.). Můžeme se tedy divit, že ti, kteří vědí, dožijí svůj život v trvalém mlčení a strachu o ztrátu základních hodnot své životní existence?
A pak se najde tak výjimečný člověk, jakým bezesporu Clark McClelland je, a za svůj otevřený postoj zaplatí obrovskou cenu. Clark díky své otevřenosti ztratil přátele, kteří ho opustili, ztratil penzi a svůj život nyní žije v neskonalé chudobě.
Napadlo vás někdy, že takto může dopadnout americký astronaut. Ne? Pak vězte, že Clark McClelland je toho živoucím příkladem. Žádný člověk by neměl zaplatit takovou cenu za svou otevřenost.
Možná, že Clark někdy v budoucnosti vejde do dějin, ale již v této chvíli bychom měli vědět všechny ty triky, které již přes 62 let panují kolem „neexistence" E. T. v prostředí naší planety. Pakliže vám není osud tohoto astronauta lhostejný, spojte se s ním prostřednictvím těchto jeho internetových stránek. Každá pomoc je velmi vítána.
Denis Whitney
Několik informací o Clarkovi
Clark byl státními orgány připravován na post astronauta již od svých 12-ti let. Ve věku devatenácti let, v roce 1954, objevil na povrchu...(?) ...přítomnost exploze, která mohla být sopečnou erupcí a to celých deset let před tím přítomnost sopek na této planetě potvrdila sonda „Mariner".
Clark byl státními orgány připravován na post astronauta již od svých 12-ti let. Ve věku devatenácti let, v roce 1954, objevil na povrchu...(?) ...přítomnost exploze, která mohla být sopečnou erupcí a to celých deset let před tím přítomnost sopek na této planetě potvrdila sonda „Mariner".
Tento fakt později potvrdila i „Japonská kosmická agentura". Aktivně se podílel na rozsáhlých technologických zkouškách v prostředí simulovaných letů, které měly zajistit větší bezpečnost astronautů.Byl také aktivní prakticky v celém programu Apollo, když pracoval v Kennedyho vesmírném středisku. Byl přijat do amerického kosmického programu v roce 1958, tedy ještě o dva roky dříve, než vznikla samotná NASA. Na nějakou dobu byl přidělen k specializované armádní sekci protiraketové obrany se zaměřením na balistické rakety se sídlem na Mysu Canaveral.
Po určitou dobu pracoval na pozici „SCO" (Space Craft Operator), kde také s úspěchem splnil pozemní zkoušky astronauta. Zároveň asistoval při zkušebním letu lunárního modulu na Měsíc (18. 5. 1969). Asistoval také během mise Apollo 10. Byl členem „NICAP" (Národní výbor pro vyšetřování atmosférických fenoménů).
Byl také aktivně zapojen do projektů Mercury, Gemini, Skylab, Space Shuttle a Mezinárodní vesmírné stanice. Během přistání mise Apollo na Měsící sloužil Clark jako letecký inženýr a technický asistent u „Apollo Program Manager". Navrhl jednotné symboly pro tři kosmické mise:
1. Lunární misi „Apollo 10"
2. Lunární misi s prvním přistáním na Měsíci — „Apollo 11"
3. Challenger Memorial (tento znak však NASA nedovolila zavést do používání. Chtělo se veřejně zapomenout na tragickou havárii tohoto raketoplánu).
Přednášel na mnoha univerzitách včetně: Notre Dame, Pen State, Univerzity Hawaii, Univerzity Ohio nebo na Embry Riddle Aeronautical University. Při mnoha příležitostech bylo ze strany studentů a profesorů žádáno, aby mohl na příslušné univerzitě vyučovat, ale to mu bylo vždy odepřeno.
Dále bude následovat jeho klíčový příběh. Bude zaznamenán jeho vlastními slovy a to do všech podrobností. Jde o jeden z nejzávažnějších incidentů, který byl oficiálně zaznamenán a potvrzen, i když veřejnost s ním nebyla nikdy oficiálně seznámena.
Dodnes existují někde v dobře střežených trezorech NASA dokumentární záběry, které potvrzují jeho pravost. Konečně, každý kdo by měl pochybnosti, může se obrátit přímo na Clarka McClellanda osobně.
Dále bude následovat jeho klíčový příběh. Bude zaznamenán jeho vlastními slovy a to do všech podrobností. Jde o jeden z nejzávažnějších incidentů, který byl oficiálně zaznamenán a potvrzen, i když veřejnost s ním nebyla nikdy oficiálně seznámena.
Dodnes existují někde v dobře střežených trezorech NASA dokumentární záběry, které potvrzují jeho pravost. Konečně, každý kdo by měl pochybnosti, může se obrátit přímo na Clarka McClellanda osobně.
Následující příběh je reprodukován přímo slovy amerického astronauta Clarka McClellanda:
„Všechno to, o čem budu nyní hovořit, jsem na svou čest skutečně prožil. Můj postoj k celé věci včetně dalších souvisejících okolností byl jedním z hlavních důvodů, proč jsem ztratil svou pozici a zaměstnání v Kennedyho vesmírném středisku. Vše vám postupně vysvětlím.
V roce 1991 jsem pracoval v „LCC" (Launch Control Center), které je využíváno pro všechny tzv. „Top Secret" lety amerických kosmických raketoplánů. Po nějaké době jsem vyšel ven na čerstvý vzduch a dal jsem si šálek černé kávy. Bylo poměrně dost pozdě, byl jsem unavený a potřeboval jsem se trochu vzpružit.
Můj týmový kolega byl v „Secret Vault" kde se připravoval na speciální pracovní zkoušky. Je mi líto, že zatím nemohu sdělit jeho jméno, jelikož i když souhlasil se zveřejněním našeho příběhu, nedal mi souhlas, abych zveřejnil jeho jméno. Chápu jeho rozhodnutí už s ohledem k tomu, jak jsem nakonec dopadl sám.
Po chvilce jsem se vrátil do kanceláře„ LCC" a hned jsem se podíval na našich šest TV monitorů. Před tím, než jsem odešel na kávu, připravovali se dva astronauti na tzv. „EVA" (Extra Vehicular Activity). Tak jsem si pozorně prohlížel jednotlivé obrazovky, přičemž mou pozornost upoutala třetí obrazovka, kde bylo cosi zvláštního.
Na jednom monitoru jsem viděl naše dva astronauty NASA, jak jsou připojeni na bočnici „Cargo Bay" svými postroji a nedaleko nich jsem na třetím monitoru viděl jakéhosi velmi vysokého humanoidního tvora. Souběžně s tím jsem směrem za motory našeho raketoplánu spatřil cizí plavidlo naprosto exotického vzezření. 
Vše se odehrálo poměrně rychle a tak jsem svýma očima těkal z jednoho monitoru na druhý tak, aby mi neunikla žádná důležitá okolnost. Mezitím jsem si musel fyzicky doslova a do písmene protřít oči, neboť spatřit něco takového bylo pro mě naprostým šokem. Postava E. T. se vznášela v oblasti „Cargo Bay" stále na jednom místě, ale k ničemu nepřipoutaná. Byl jsem velmi dobře obeznámen s velikostí různých komponentů na kosmickém raketoplánu, takže jsem porovnáním mohl poměrně spolehlivě určit velikost tohoto E. T. Usuzuji, že byl přinejmenším 8 až 9 stop vysoký (Pozn.: 243 — 274 cm).
Pokud jsem mohl zjistit, neměl u sebe žádnou zbraň, alespoň vše tomu nasvědčovalo. Bytost byla oblečena do velmi přiléhavého skafandru s velkou přilbou, která byla v oblasti límce připevněna k obleku.
Viděl jsem velké humanoidní tělo s dvěma dlouhými pažemi s prsty, dvěma dlouhýma nohama a štíhlým trupem. Nerozpoznal jsem, kolika prsty bytost disponovala, takové detaily jsem nebyl schopen rozpoznat. Nohy byly pochopitelně zcela zakryty skafandrem. Myslím, že jsem za průzorem spatřil i jeho dvě oči a zřejmě i nos, ale nic víc. Přesto se v těchto údajích mohu mýlit.
Délka této mé vizuální zkušenosti trvala přesně jednu minutu a sedm sekund. V NASA jsme neustále trénovali své pozorovací schopnosti. Takže uvedená doba byla pro mne dostatečně dlouhá na to, abych si uchoval v paměti co nejvíce podrobností. Prakticky okamžitě jsem si načrtl nejdůležitější aspekty toho, co jsem viděl. Později je přepracoval grafik. Dodnes jsou k vidění na mých internetových stránkách www.stargate-chronicles.com
Spatřil jsem také, jak E.T. začal komunikovat s dvěma astronauty NASA. Bytost začala mávat pažemi, jakoby našim astronautům udělovala nějaké příkazy. Žádnou konverzaci jsem nemohl slyšet, jelikož byl můj „LCC" odstřižen od „kontrolního střediska kosmické mise" na „Space Center Houston v Texasu".
Design podivného plavidla nebyl podobný s žádnou vojenskou nebo civilní leteckou technologií, kterou jsem znal. V toto době jsem byl velmi detailně seznámen s vývojem leteckých technologií v USA, Rusku, Číně atd. Plavidlo, které se nacházelo nedaleko raketoplánu jsem prostě identifikovat nedokázal i když jsem si zpočátku myslel, že by mohlo jít o nějakou modifikaci letounu Aurora, TR-3B.
Také se nabízela poměrně logická otázka, zda má NASA k dispozici takto vysokého astronauta. Pohyboval jsem se po Cape Canaveral téměř celý svůj život. Znal jsem všechny oficiální astronauty NASA, kteří by přicházeli do úvahy, ale žádný z nich rozhodně nedosahoval takové výšky.
Byl jsem na pozici „SCO" (Spacecraft Operator) a měl jsem co do činění s různými raketoplány, jež byly připravovány na budoucí mise „OPF" (Orbiter Processing Facillity) 1, 2 a 3. Byl jsem přidělen k „OPF-3", který byl nejnovější."
Viděl jsem velké humanoidní tělo s dvěma dlouhými pažemi s prsty, dvěma dlouhýma nohama a štíhlým trupem. Nerozpoznal jsem, kolika prsty bytost disponovala, takové detaily jsem nebyl schopen rozpoznat. Nohy byly pochopitelně zcela zakryty skafandrem. Myslím, že jsem za průzorem spatřil i jeho dvě oči a zřejmě i nos, ale nic víc. Přesto se v těchto údajích mohu mýlit.
Délka této mé vizuální zkušenosti trvala přesně jednu minutu a sedm sekund. V NASA jsme neustále trénovali své pozorovací schopnosti. Takže uvedená doba byla pro mne dostatečně dlouhá na to, abych si uchoval v paměti co nejvíce podrobností. Prakticky okamžitě jsem si načrtl nejdůležitější aspekty toho, co jsem viděl. Později je přepracoval grafik. Dodnes jsou k vidění na mých internetových stránkách www.stargate-chronicles.com
Spatřil jsem také, jak E.T. začal komunikovat s dvěma astronauty NASA. Bytost začala mávat pažemi, jakoby našim astronautům udělovala nějaké příkazy. Žádnou konverzaci jsem nemohl slyšet, jelikož byl můj „LCC" odstřižen od „kontrolního střediska kosmické mise" na „Space Center Houston v Texasu".
Design podivného plavidla nebyl podobný s žádnou vojenskou nebo civilní leteckou technologií, kterou jsem znal. V toto době jsem byl velmi detailně seznámen s vývojem leteckých technologií v USA, Rusku, Číně atd. Plavidlo, které se nacházelo nedaleko raketoplánu jsem prostě identifikovat nedokázal i když jsem si zpočátku myslel, že by mohlo jít o nějakou modifikaci letounu Aurora, TR-3B.
Také se nabízela poměrně logická otázka, zda má NASA k dispozici takto vysokého astronauta. Pohyboval jsem se po Cape Canaveral téměř celý svůj život. Znal jsem všechny oficiální astronauty NASA, kteří by přicházeli do úvahy, ale žádný z nich rozhodně nedosahoval takové výšky.
Byl jsem na pozici „SCO" (Spacecraft Operator) a měl jsem co do činění s různými raketoplány, jež byly připravovány na budoucí mise „OPF" (Orbiter Processing Facillity) 1, 2 a 3. Byl jsem přidělen k „OPF-3", který byl nejnovější."
Clark McClelland se snažil pochopit, k čemu vlastně na oběžné dráze v roce 1991 došlo. Snažil se přijít této záhadě na kloub. Reakce ze strany NASA na sebe ovšem nenechala dlouho čekat. Nechme opět promluvit hlavního aktéra:
„Již v únoru roku 1992 jsem byl odvolán ze své funkce v rámci „OPF-3" a převeden na práce v rámci regeneračních oprav avioniky kokpitu raketoplánu Columbia. Po nějaké době jsem obdržel zprávu, že se mám dostavit do hlavní kanceláře „OPF".
Měl jsem již nějakou dobu podanou žádost o přemístění do hlavní kanceláře NASA. Myslel jsem, že má žádost byla kladně vyřízena a chtěl jsem slyšet dobré zprávy.
Když jsem vstoupil do kanceláře, byl jsem zmatený. Uvnitř se nacházelo asi osm lidí. Sám sebe jsem se ptal, proč se tu kvůli mně sešlo tolik osob. Všichni seděli, pouze žena z personálního oddělení stála u stolu. Od ní jsem se dozvěděl, že jsem byl propuštěn. Řekl jsem jí, aby mi to zopakovala a sdělila důvod.
Dozvěděl jsem se, že na původní pracovní přihlášce prý chybí má adresa a já na to, že jsem nic nevynechal. Žena mi sdělila, že na zaměstnaneckém lístku chybí má adresa z roku 1986. V tu chvíli mi došlo, o co jde. Do formuláře jsem musel uvádět vždy aktuální adresu, kde jsem žil. V roce 1986 jsem všeho všudy tři měsíce bydlel v Titusville na Floridě a stalo se, že jsem tuto adresu zapomněl uvést. Drobná chyba, která se stane v životě snad každému. Já jsem ve svém životě častokrát měnil místo svého bydliště.
Řekl jsem jim, že do 24 hodin tuto nesrovnalost napravím. Oni ale mou nabídku odmítli. Ptal jsem se proč? Bylo mi sděleno, že o mém uvolnění z pracovního poměru již bylo rozhodnuto. Takže konec mé dlouhé kariéry! Neměl jsem sebemenší šanci jejich rozhodnutí nějak zvrátit.Bylo to absolutně neuvěřitelné. Přišlo to náhle, ale byl to zřejmě záměr.
Když jsem tedy čerstvě propuštěn opouštěl své pracoviště a jel domů s krabicemi plnými mých osobních věcí, tekly mi slzy s očí. Byl to jeden z nejhroznějších dní mého života, který se skoro vyrovnal chvíli, kdy mi zemřel můj syn, nebo později, když zemřeli mí rodiče. Byla to absolutně traumatizující situace. V NASA jsem strávil celý svůj život. V jedné chvíli jsem byl i kandidát na astronauta, čehož jsem si vždy nesmírně vážil.
To co se přihodilo, byl velký políček do mé tváře. Vrátil jsem se do pronajatého bytu a oznámil jsem svým blízkým, co se stalo. Byly stejně tak jako já v naprostém šoku z mého propuštění. Po určité době se rozvedla se mnou moje žena, ztratil jsem střechu nad hlavou a, jak jsem již uvedl, ve věku 19-ti let zemřel můj syn. Ztratil jsem nárok na sociální pojištění a stejně tak i na důchod a o rentě za několik desítek let práce ve státní organizaci už vůbec ani nemluvím.
Když jsem volal několika svým přátelům, bylo mi velmi trapně, ale oni věděli o mém propuštění a okolnostech, které s tím byly spojeny. Dokonce někteří z nich věděli o mém propuštění dříve, než k tomu došlo a tak nechápu, proč mi o tom neřekli.
Mohl bych učinit nějaké kroky k udržení své práce. Jeden z bývalých manažerů NASA mi sdělil, abych byl v klidu a čekal, že se mi určitě ozvou. Čekal jsem několik dalších měsíců, ale nikdo z mých bývalých nadřízených se neozval.
Nakonec jsem se rozhodl, že se zkusím spojit s právníkem. Zavolal jsem jednomu, který mi byl doporučen. Kancelář měl v Orlandu na Floridě a domluvili jsme se na schůzce. Na ní jsem byl vyzván, abych mu detailně vylíčil svůj příběh. Asi bych měl také říci, že mnozí jiní právníci, se kterými jsem se spojil předtím, se odmítli mým případem zabývat.
Poté, co jsem vypověděl svůj příběh, mi právník sdělil, že jsem měl ze zákona dva týdny na to, abych přijal nápravná opatření. Byl jsem překvapen. Tak co tedy ti mizerní manažeři dělali? Dozvěděl jsem se, že celý postup se mnou musel být dopředu připraven a že někdo musel dostat velmi dobře zaplaceno. Od svých rodičů jsem si půjčil další peníze, jelikož oni i já jsme chtěli tento případ vyhrát.
Astronaut Story Musgrave (Space Shuttle Mission STS-80) děkuje Clarkovi, "To Clark: (SCO) See you out there!"
Od právníka jsem se dozvěděl, že uplynula již poměrně dlouhá doba od mého propuštění, což věc podstatně komplikuje. Upřímně mi naznačil, že mám šanci „50 na 50" tento případ vyhrát. Chtěl jsem získat svou práci zpět, včetně úhrady platu od chvíle mého propuštění, nárok na důchod i sociální pojištění. Mezitím jsem se samozřejmě snažil sehnat práci někde jinde.Ale neměl jsem štěstí. Nakonec jsem přijal nabídku jezdit autobusem po celé Floridě za 4,25 dollarů za hodinu. Jezdil jsem šest dní v týdnu, abych vydělal dost peněz na zaplacení všech účtů. V jednom měsíci jsem dokonce jezdil 12 hodin denně po do 31 dní v kuse. Ve chvíli, kdy jsem se málem s autobusem vyboural, bylo mi jasné, že jsem nebezpečím pro své cestující. Prosil jsem tedy svého zaměstnavatele o to, abych si mohl na tři dni odpočinout. Nebyl proti, ale když jsem se chtěl po třech dnech vrátit, nebylo kam. Nedostal jsem ani výplatu za poslední měsíc. V důsledku toho jsem nebyl schopen zaplatit nájem za bydlení.
Po nějaké době dalšího hledání práce mne za 4,20 dollarů za hodinu zaměstnali u „Walt Disney World". Dokonce jsem zde získal i zdravotní výhody, což bylo pro mne moc dobře. Děkuji vám „WDW".
Můj právní případ se vlekl asi rok. Nakonec jsem se od svého právníka dozvěděl, že federální soudce v Miami byl pod obrovským tlakem „z vyšších míst", takže nakonec prý mou žalobu na organizaci NASA odložil. Nikdy jsem se nedozvěděl o jaká „vyšší místa" vlastně šlo. Bylo mi také řečeno, že NASA má za sebou celý tým velmi dobrých a vlivných právníků s tím, že by nebylo moudré se dále odvolávat.
Ale já jsem to udělal. Prostě jsem to tak cítil. A tak se můj případ dostal k federálnímu soudu v Atlantě ve státě Georgia, což byl vlastně již jen jeden krok k Nejvyššímu soudu USA ve Washingtonu. Po mnoha měsících čekání byl můj advokát předvolán do Atlanty, aby si vyslechl rozhodnutí. Když se vrátil, zavolal mi s tím, abych se dostavil do jeho kanceláře.
Sdělil, že soud v Atlantě rozhodl ve prospěch NASA s nemožností dalšího odvolání. Právník naznačil, že jedinou cestou je v této chvíli ještě Ústavní soud s tím, že byla mým nezákonným propuštěním porušena má ústavní práva. Ovšem to by vyžadovalo další peníze. Mnoho peněz. Bohužel jsem v této chvíli již nedokázal dále financovat svůj případ a tak jsem další snahy dobrat se svého práva tímto způsobem vzdal.
Po několika letech jsem kontaktoval ještě jednou odpovědné manažery NASA a rozeslal jsem jim dopisy. V nich jsem uvedl, že jsem napsal několik knih, která odhalují utajované praktiky této organizace s tím, že jsem rozhodnut je vydat.
Bylo mi prakticky okamžitě odpovězeno, abych si velmi dobře rozmyslel tento krok, neboť pokud by skutečně k jejich vydání došlo, podala by na mne NASA celou sérii soudních žalob. Prostě byli mistři v zastrašovacích metodách.
Australský magazín „NEXUS" mi v listopadu roku 2008 vydal sérii článků, kde popisuji svoji zkušenost s vysokými E. T., kteří (ale to je jen moje domněnka) spolupracují s americkou NASA, což je pochopitelně před veřejností utajováno. Díky tomu jsem dostal nějaké peníze, které se hodily na Vánoce především pro mé již velké děti. Syn mi zemřel, ale mám ještě jednoho syna a dceru.
Podle mého názoru jsem se stal svědkem něčeho, co jsem nikdy neměl vidět. Tato skutečnost měla dominantní vliv na mé propuštění. Když sleduji informace z poslední doby, především od různých organizací, jež se zabývají problematikou E.T., vidím, že případy, ve kterých hrají určitou rolu vysocí E.T., se množí. Jsem přesvědčen o tom, že jednou skutečná pravda bude muset vyjít na povrch.
Během mého pátrání jsem se setkal ještě s jedním člověkem, který kdysi pracoval na velmi preferovaném místě uvnitř NASA. Dnes je již v důchodu a z pochopitelných důvodů ho nechci na jeho žádost jmenovat. Jsme domluveni, že ve chvíli, kdy to bude možné, zveřejním i jeho příběh s vysokými E. T.
Jeho příběh se odehrál přímo na kosmické stanici. V jeho hře se objevují ještě další dva zatím nejmenovaní astronauti. Až tyto věci vyplynou na povrch a veřejnost se s nimi bude moci seznámit, pak to bude určitě velké. Věřím, že to již dlouho trvat nebude.
V poslední době bývalý americký astronaut dr. Edgar Mitchell (Apollo 14) naznačil, že má k dispozici tajné vládní informace, které deklarují fakt, že E. T. spolupracují s NASA. Pro mne byly tyto informace velkým zadostiučiněním, jelikož nepřímo potvrzovaly mou vlastní životní zkušenost z doby, kdy jsem byl aktivním zaměstnancem NASA."
Zdroj: Denis Whitney, 2007
Ohodnoťte příspěvek 2 1.5
Autor: frohlich
9. února 2010, 22:47
9. února 2010, 22:47Komentáře
Přidání komentáře...