Úterý, 26.01.2010
Tajemství německé atomové bomby - Záhady WW2
V srpnu 1945 svrhli Američané atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Tato strašná zbraň byla výsledkem několikaletého úsilí vědců a řady pokusů v Nevadské poušti. USA tak na konci války získaly monopol na jadernou bombu. Staly se první jadernou velmocí. Jak daleko byli v r. 1945 s vývojem funkční jaderné bomby Němci? Jak by II. světová válka dopadla, kdyby se Hitlerovi a nacistům podařilo dokončit A-bombu dříve, než USA? Naštěstí se tak nestalo a dějiny neznají žádná „kdyby"...
V posledních měsících války, po zničení měst Hirošima a Nagasaki, se v několika novinách světa objevily senzační zprávy, které tvrdily, že použité zbraně nebyly vyvinuty ve Spojených státech, ale v Německu. Rovněž se zde uvádělo, že v době, kdy se válka v Evropě chýlila ke konci, byla na dánském ostrově Bornholm pod dohledem SS vystavěna továrna na výrobu atomových bomb. Až dodnes rovněž převládá názor, že když válka končila, bylo Německo na samém prahu výroby provozuschopné atomové bomby. Fakta jsou však o něco méně dramatická.Většina spekulací má svůj původ v samotném Německu, počínaje Hitlerovým tvrzením, že nacisté mají připravenu superzbraň, jež vyhraje válku v jediném okamžiku. V závěrečných dnech války pak činitelé nacistické strany obcházeli v Mnichově dům od domu a rozhlašovali, že co nevidět bude atomové zbraně použito.
Skutečností zůstává, že skupina německých vědců pod vedením význačného fyzika profesora Otty Hahna (1879 — 1968, v roce 1945 obdržel Nobelovu cenu za chemii, právě za objev jaderného štěpení těžkých atomových jader) se intenzívně věnovala jadernému výzkumu od roku 1937 a v teoretické oblasti byla daleko před ostatními.
Je ironií, že výsledky svých výzkumů publikovala jako vědeckou práci, kterou si prostudovali vědci v Británii a Spojených státech. Kdyby válka vypukla již v roce 1938, tyto materiály by nikdy nebyly zveřejněny. Jejich tajemství by zůstalo výhradním vlastnictvím Němců, a ačkoliv by se Spojenci nepochybně intenzívně věnovali svému vlastnímu jadernému výzkumu, zůstává otázkou, zda by vyrobili atomovou bombu tak brzy.V roce 1939 si byl Otto Hahn vědom toho, že jeho objevy, budou-li aplikovány v praxi, mohou vést ke štěpení — rozštěpení atomu uranu. Bylo to několik dní před tím, než si uvědomil, jaké katastrofální důsledky by to mohlo mít. Po letech, když se ve spojeneckém zajetí poprvé doslechl, že jeho vynález byl uveden do praxe v podobě bomby, která zničila Hirošimu, svěřil se svým spoluvězňům, že v roce 1939 nemohl po mnoho dní spát a že dokonce uvažoval, že si vezme život.
Vysocí činitelé na německém ministerstvu války si byli vědomi vojenských možností jaderné síly již několik měsíců před vypuknutím války. Byl uvalen zákaz na vývoz uranových komponentů z Německa. Přesto však výzkum zaměřený na vojenské využití jaderného štěpení zůstal jen nevýznamnou, decentralizovanou záležitostí.
Uranu nebyl dostatek. Jedním z hlavních zdrojů tohoto prvku bylo Belgické Kongo, a proto pro Němce znamenalo nečekané vítězství, když se jim po dobytí Nizozemska podařilo v létě 1940 získat velké zásoby uranu dovezené do Belgie. Ještě před tím, v dubnu, napadli Norsko, což jim zajistilo přístup k norské elektrárně společnosti Hydro-Electric Company ve Vemorku, pracující na bázi hydrolýzy vodíku. To představovalo důležitý krok kupředu, neboť továrna byla jediným evropským zdrojem těžkého vodíku, známého spíše pod označením těžká voda. Němci počítali s jeho využitím jako"usměrňovače" ve svém experimentálním atomovém reaktoru.
Těžká voda je jednou z látek zpomalujících neutrony, které se považují k bombardování atomů uranu při štěpném procesu. Dalším je grafit, který byl později použit Spojenci.Němci by rovněž použili grafit, nebýt chybných výpočtů jednoho profesora Heidelberské univerzity, který použil „nezvratných důkazů" k tomu, aby ukázal, že by to nefungovalo. Proto se Němci dali na těžkou vodu a utrpěli vážnou porážku, když továrnu ve Vemorku na počátku roku 1943 sabotovala skupina norských commandos.
K chybnému předpokladu heidelberského profesora jménem Bothe došlo v roce 1940. O dva roky později dohlížel na druhé straně Atlantiku italský fyzik Enrico Fermi (1901 — 1954) v Chicagu na první jadernou reakci — a použitým usměrňovačem byl grafit. Fermi získal Nobelovu cenu za fyziku (potvrzení existence nových radioaktivních prvků vytvořených neutronovým ozařováním a objev jaderných reakcí způsobených ozařováním pomalými neutrony) v roce 1938.
V Německu probíhala většina praktického jaderného výzkumu v Ústavu císaře Viléma v Berlíně nebo v Lipsku, kde se nalézal velký výzkumný ústav. A právě v Lipsku byl postaven první německý jaderný reaktor a v květnu 1942 provedeny první pokusy. Reaktor byl primitivní, zkušební a určen k tomu, aby vědcům umožnil provést měření, která by vedla ke stavbě funkčního reaktoru, v němž by se uskutečnilo štěpení jaderného materiálu.
V té době klíčoví členové německého vojenského vedení, aniž by si plně uvědomovali celý rozsah problému, začali být přesvědčeni, že provozuschopnou atomovou bombu lze vyrobit v krátké době, nejpozději do konce roku 1942. Vědci donucení provést odhad něčeho, co sami ještě neznali, stanovili, že jaderná zbraň bude objemná, o váze 5 až 6 tun a délce asi 24 stop (cca 7,3 metru). Takovou zbraň tedy mohlo nést jen značně velké letadlo.
V té době byly největšími bombardéry luftwaffe Focke-Wulf Kondor a Heinkel 177. Kondor sloužil především k dlouhým průzkumným letům a neměl velkou kapacitu na přepravu bomb, tudíž dostal přednost Heinkel 177. V létě 1942 jedno z těchto letadel přiletělo do továrny na výrobu letadel Letov v Praze, kde mu byla vyměněna křídla a začalo se pracovat na rozšíření bombového prostoru.
Německý bombardér Heinkel 177, který měl nést na palubě německou atomovou bombu
(klikněte pro zvětšení obrázku)
Naštěstí pro celý zbývající svět vojenské úřady přecenily vědecké schopnosti svých vědců a účinnost jejich zařízení. V červnu 1942 uranový reaktor v Lipsku explodoval a způsobil další vážné zdržení vývoje jaderné zbraně. Kromě toho se německá města ve stále větší míře stávala terči těžkých leteckých útoků nočních náletů RAF a několik továren zapojených do jaderného výzkumu bylo zničeno nebo poškozeno.
Největší nedostatek však představovala absence centrálního řízení celého projektu. Neexistovalo rozhodnutí o vládní podpoře jaderného programu a žádosti o zvýšení přidělovaných prostředků byly chabě zamítány. Kromě toho veškerý německý vědecký výzkum prodělal v roce 1942 velkou reorganizaci a atomový projekt se dostal na vedlejší kolej.
Až do této doby zůstávali němečtí vědci v určitých ohledech v jaderném výzkumu před Spojenci. frohlich.euuNyní tuto výhodu ztratili, a jelikož Amerika naopak začala do výroby jaderné bomby investovat velké ekonomické a průmyslové zdroje, německý výzkum značně zaostával.
Na počátku roku 1944 existovalo v Německu deset středisek — továren a laboratoří zabývajících se atomovým výzkumem — roztroušených po celé zemi od Hamburku na severu po Mnichov na jihu. V této době začala být německá města bez přestání napadána bombardéry RAF a USAF, proto padlo rozhodnutí soustředit jaderný výzkum do okolí Stuttgartu. Toto staré město nebylo strategickým cílem a spojenecké letectvo je nechávalo v klidu.
Němci dosud soustřeďovali své úsilí na vývoj jaderné reakce, ale nyní se rozhodli vybudovat dokonalejší atomový reaktor v rozšířeném vinném sklepě ve skále poblíž švábské vesničky Haigerloch. Místo leželo v úzkém, sevřeném údolí mezi dvěma strmými kopci. Žádný bombardér by se sem nedostal.
Na konci února 1945, když se již spojenecké armády urychleně blížily z východu i ze západu, byl reaktor v Haigerlochu připraven pro velký pokus, který, jak všichni doufali, přinese spolehlivou jadernou reakci. Němci nevěděli, že téhož dosáhl Fermi již v roce 1942, pevně věřili, že oni budou první.
Krychle uranového paliva uložili do reaktorové nádoby a velký slitinový příklop vložili na místo. Doprostřed reaktoru zasunuli neutronový zdroj, který byl pomalu zaléván těžkou vodou, a zároveň probíhalo měření neutronové aktivity v různých vzdálenostech od jádra reaktoru.
Experiment selhal a k dalšímu již nikdy nemělo dojít. V březnu Spojenci překročili Rýn a sovětská armáda na východě dosáhla Odry. Situace uvnitř Německa byla nyní značně chaotická. Vědcům teď nezbývalo než čekat na nevyhnutelný konec. Dne 23. dubna 1945 vstoupily do Haigerlochu americké jednotky. Doprovázela je speciální skupina, mající za úkol shromáždit německé vědce a poslat všechny dokumenty týkající se jaderného projektu do Spojených států. V Praze zatím Heinkel 177 stále bez křídel a značně poškozen po náletu bezútěšně spočíval na letištní ploše. Stal se mlčenlivou památkou na poslání, které se neuskutečnilo. Někteří však tvrdili, že mohlo, kdyby byla učiněna správná rozhodnutí již v roce 1942.
Adolf Hitler se strašlivého použití prvních jaderných bomb na světě nedožil. Ironií osudu však zůstává, že se o ně značnou měrou zasloužili ti, které vyhnala do Ameriky předválečná vlna antisemitismu, jejímž iniciátorem právě Hitler byl. S odstupem a vědomím toho, jak strašný a zrůdný byl státní systém a vojenská mašinérie v nacionálně-socialistickém Německu, se ani nechce domýšlet, co vše se mohlo stát, kdyby se německým vědcům ve službách Adolfa Hitlera podařilo zkonstruovat funkční a použitelnou atomovou bombu před Američany. Je jasné, že Hitler by neváhal s jejím použitím. Známé jsou jeho výroky ve smyslu: "prohraje-li Německo válku, nemají Němci právo na existenci". Po nás potopa. A tak by nedošlo "pouze" k Hirošimě a Nagasaki, obětí by bylo mnohonásobně více a bezpředmětná není ani úvaha, zda by potom Spojenci vůbec vyhráli válku...
Střediska německého jaderného výzkumu, 1944 — 1945
Italský fyzik Enrico Fermi, jako první na světě dosáhl v roce 1942 vyrovnané jaderné reakce
Zdroj: Robert Jackson — Unexplained Mysteries of World War II, 1991
Pokračování: Záhady WW2
Podobné články: Atomová válka: Živí by záviděli mrtvým! (17. 1. 2010)
Ohodnoťte příspěvek 0 0
Autor: frohlich
26. ledna 2010, 20:32
26. ledna 2010, 20:32Komentáře
Přidání komentáře...