Úterý, 16.02.2010
Dopadení židobijce Eichmanna - HistorieCesta do nacistické strany
Po dokončení základní docházky začal studovat Státní vyšší reálnou školu císaře Františka Josefa, kterou v letech 1900 — 1904 navštěvoval i pozdější nacistický „Vůdce" Adolf Hitler. O Hitlerovi je známo, že na škole prospěchem příliš nevynikal, ba spíše naopak. Stejně tomu bylo i u jeho pozdějšího stoupence Adolfa Eichmanna, kterého kvůli špatnému prospěchu otec po dokončení čtvrtého ročníku ze studií odhlásil. Tím však jeho studijní a profesní neúspěchy neskončily. Jeho rodiče se nevzdávali naděje, že Adolf nějakého vzdělání dosáhne, a tak ho otec přihlásil do učení na Vyšším učilišti elektrotechnickém, strojním a stavebním. Ani tady však mladý Eichmann nebyl schopen obstát a po dvou letech školu opustil bez úspěchu. Následně vystřídal několik zaměstnání, až konečně uspěl u prosperující společnosti Vacuum Oil Company v Rakousku.
Aby byl do pozice obchodního zástupce přijat, neváhala jeho matka Marie požádat o přímluvu bratrance, vlivného Vídeňáka, dr. Fridricha von Haymerkeho, který se znal s ředitelem společnosti. V této chvíli mladému Eichmannovi, později symbolu genocidy na židovském národu, vůbec nevadilo, že nastávající zaměstnavatelé jsou Židé.
V novém zaměstnání si Adolf Eichmann vydělával slušné peníze a práce ho dokonce bavila. Mzda mu dovolovala vést poměrně pohodlný život. Dokonce se mohl pyšnit vlastním dopravním prostředkem, který v tehdejší době rozhodně neměl každý. Přesto s ním židovští zaměstnavatelé v květnu 1933 náhle ukončili pracovní poměr z důvodu snižování stavu zaměstnanců. Mladému muži tedy již nic nebránilo, aby všechnu svou energii a schopnosti investoval do členství v nacistické straně, do které vstoupil o měsíc dříve.
Ještě téhož roku se Eichmann rozhodl k návratu do své rodné země, do Německa, aby zde zkusil politickou kariéru. Nejprve musel projít fyzickým, psychickým i ideologickým výcvikem, který bral velmi vážně. Od svého otce byl naučen bezvýhradné poslušnosti a kázni, a tak mu výcvik nedělal větší problémy.
Příkladný nacionální socialista
Horlivost, důslednost a aktivita mladého nacionálního socialisty ohromila untersturmführera SS Edlera von Mildensteina, který Eichmannovi nabídnul práci. Adolf Eichmann se tedy stal součástí mašinérie plánování a uskutečňování konečného řešení židovské otázky. Jeho pracovitost, preciznost a kázeň ho v nedlouhé době vynesla do čela tohoto oddělení a v roce 1938 se vrátil do Rakouska, aby ve Vídni založil Ústřednu pro židovské vystěhovalectví. Aby odváděl skutečně dobrou práci, rozhodl se dokonce vycestovat na kratší dobu do Palestiny, kde si chtěl prohlédnout systém kibuců či Haganu (židovská armáda sebeobrany) na vlastní oči. Jeho falešná identita — vydával se za zpravodaje Berliner Tageblatt - však byla záhy po příjezdu do Palestiny odhalena a žádost o vízum do země Angličané zamítli. Zpět domů se vracel prakticky bez jakýchkoliv nových poznatků.
Přesto byli Eichmannovi nadřízení s jeho výsledky nadmíru spokojeni. Denně bylo z Německa i Rakouska vyháněno tisíce Židů, celé rodiny byly štvány do nejisté budoucnosti nacistické hrůzovlády. Přes všechno utrpení, diskriminaci a násilí však největší rána uštědřená židovskému národu měla teprve přijít. První deportace Židů na Německem dobytá polská území začaly na podzim roku 1939. Za bezproblémový průběh transportů byl zodpovědný právě Adolf Eichmann. Zároveň byl rovněž pověřen takzvaným konečným řešením židovské otázky - což bylo biologické vyhubení židovstva právě ve východních oblastech. Eichmann ani v tomto pracovním úkolu nezklamal své nadřízené — transporty jezdily naprosto bez jakýchkoliv komplikací a bez přestání odvážely statisíce Židů na východ — na smrt.
Skrývání s falešnou identitou
Válka skončila a Adolf Eichmann se stejně jako celá řada dalších nacistických prominentů obával zatčení. Byl skutečně zadržen americkými vojáky, ale než bylo zjištěno, koho mají v rukou, podařilo se mu z internačního tábora uprchnout. Uprchl do rakouských Alp, kde se spolu s dalšími důstojníky SS ukrýval na různých salaších. Právě v této době upadal do stále větší apatie, protože jeho dosavadní život, jasně nalinkovaný, hierarchický, plný povinností a rozkazů, se den ze dne zhroutil. Poslední ránou pro bývalého nekompromisního židobijce Eichmanna bylo přání terezínského velitele Antona Burgera, který se s ním a spolu s dalšími esesmany skrýval: „Vás hledají jako válečného zločince, nás ne. Kdybyste se od nás odpojil... pak byste svým kamarádům prokázal velkou službu..." Eichmann se tedy rozhodl pro útěk zpátky do Německa, kde si pod různými jmény na různých místech vydělával peníze na cestu za novým životem — v Buenos Aires. Několikrát byl již velmi blízko zatčení a odhalení pravé identity, ale pokaždé se mu podařilo z nástrah vyvléci. Z paluby zaoceánského parníku vstoupil na půdu Argentiny dne 14. července 1950 pod jménem Ricardo Klement.
Věrná Vera
Ukázalo se, že je nanejvýš nesnadné dopadnout válečného zločince, aniž by byl všeobecně znám jeho portrét. Bylo tedy nutné najít alespoň nějakou fotografii. Jeho blízcí spolupracovníci i příbuzní shodně trvali na tom, že ho po skončení války neviděli a že žádné fotografie nemají. Vera Eichmannová dokonce uvedla, že se s ním v jeho nepřítomnosti nechala v březnu 1945 rozvést a přijala zpět své dívčí jméno Lieblová. Její rezolutní a odmítavé chování vůči vyšetřovatelům vyžadovalo nasazení speciálního agenta Manuse Diamanta. Byl to velmi pohledný mladý Polák, který přežil holocaust v Katovicích. Jeho úkolem bylo hrát holandského kolaboranta Henryka van Diamanta a vzbuzovat u osamělých esesáckých žen důvěru, aby z nich mohl vylákat žádoucí informace.
Věra Eichmannová však nebyla snadným ořiškem a svodům van Diamanta odolávala. Zato děti začaly vůči nově příchozímu projevovat jisté sympatie. Agent však začal zřejmě pod tíhou prožitých hrůz a utrpení v koncentračním táboře snovat krutý plán. Jednoho dne se rozhodl vzít Eichmannovy děti na projížďku loďkou po jezeře Altaussee. Utopení dětí ale překazil jiný agent, Simon Wiesenthal, kterému se zdálo podezřelé van Diamantovo nadšení pro Eichmannovy děti v kontrastu s jeho dřívějším odporem vůči splnění úkolu.
Je to skutečně on?
Je až neuvěřitelné, že nenápadný nacistický byrokrat, který s ledovým klidem podepisoval deportační listiny pro tisíce lidí, mohl v Argentině vést řadu let víceméně klidný život. Na jaře 1952 se k němu připojila i manželka Veronika se třemi syny. Nebylo těžké si všimnout, že z Rakouska zmizela celá rodina, a postupem času se k izraelské tajné službě dostalo echo, že si masový vrah v poklidu žije se svou rodinou v Olivos, předměstí Buenos Aires, v ulici Chacabuco čp. 4261. Bylo však nutné tyto informace velice důkladně prověřit a až poté zahájit samotnou operaci. Tímto úkolem byl pověřen dlouholetý pracovník Mossadu Zvi Aharoni, který se do něj pustil se vším elánem.
Hned na začátku se ukázalo, že informace nejsou zcela přesné. Od sousedů na udané adrese se agenti pod různými záminkami dozvěděli, že sice jakýsi Němec jménem Ricardo Klement dům obýval, ale že se před nedávnem přestěhoval neznámo kam. Agenti tedy trpělivě hledali všechny nitky vedoucí k cílové osobě, až zjistili novou adresu bývalého SS-mana. Úsilí přineslo první plody — nová adresa byla San Fernando, Garibaldiho ulice. Popisné číslo nebylo známo, protože v celé čtvrti nebyly pořádně značené ulice. Jednu z parcel v této ulici si přivlastnil jakýsi Němec, který zde pro svoji rodinu postavil dvoupatrový cihlový dům s malými okénky. Agentům tedy nezbývalo, než se ujistit, zda je to dům opravdu hledaného Adolfa Eichmanna.
Následovaly týdny nenápadného sledování. Zvi Aharoni strávil celé dny ukrytý v dodávce stojící naproti Eichmannovu domu, odkud pozoroval dům i celé okolí. Pod různými záminkami se Aharoni a další agenti dostávali do blízkosti Eichmannovy rodiny a fotili je. Trpělivá práce vyvrcholila vyfocením samotného Eichmanna fotoaparátem zabudovaným v příruční aktovce. Fotografie všech osob poslali do centrály tajné služby v Izraeli a čekali na další rozkazy.
Operace Eichmann
V září 1959 byla zahájena nejúspěšnější akce izraelské tajné služby — „Operace Eichmann". Centrála v Izraeli totiž vyhodnotila dosavadní důkazy jako zcela dostačující k zahájení akce. Dnem D se měl stát 11. květen následujícího roku. Do té doby mělo být zajištěno několik vhodných úkrytů a několik luxusních vozů, na které byly přimontovány diplomatické rakouské poznávací značky. Agenti totiž předpokládali, že taková vozidla argentinští policisté budou stěží zastavovat. Všechny přípravy se musely samozřejmě uskutečnit tak, aby Eichmann nevytušil nebezpečí a neuprchl ještě před únosem.
V den D zastavila jedna z luxusních limuzín pod pouliční lampou v Garibaldiho ulici, a za otevřenou kapotu vozidla se schoval jeden z agentů. Další dva seděli uvnitř. Druhá limuzína stála o kousek dál. Eichmann byl očekáván přesně v 19.40, jako každý den při návratu ze zaměstnání. Tentokrát se však pravděpodobně někde opozdil, protože ulice zůstávala prázdná. Napětí v obou vozidlech vzrůstalo. Nedostal Eichmann nakonec nějaké echo o nebezpečí? Měsíce neustálé práce by byly pryč. Vtom se Eichmann objevil. Šel po jedné straně ulice jako každý večer a nejevil žádné známky nejistoty. Ve chvíli, kdy procházel kolem jedné z limuzín, druhá podle plánu rozsvítila dálková světla, aby cílovou osobu oslnila a agenti z prvního vozidla se na ni vrhli. Eichmann však reagoval velmi rychle. Zběsile se bránil a křičel na celou ulici. Agenti ho ale rychle zpacifikovali, vstrčili do auta a rychle ujížděli do smluveného úkrytu. Celý výjev v poklidné ulici pravděpodobně neměl žádné svědky.
Nyní nastala druhá fáze, kdy bylo možné počítat i s policejním pronásledováním. l pro tyto scénáře existovaly přesně vypracované postupy, například do policejních aut nabourat, nebo se k Eichmannovi připoutat a klíč „ztratit".
Eichmann se mezitím na zadním sedadle zklidnil tak, až měli agenti strach, zda je vůbec živý. Pak se perfektní němčinou ozvalo: „Už jsem se odevzdal osudu!"
Akce proběhla přesně podle plánu. Eichmann byl dovezen do jednoho z pronajatých domů, kde ho Aharoni připoutal k posteli, a následující den proběhl první výslech:
„Jak se jmenujete?"
„Ricardo Klement."
„Jak jste se jmenoval předtím?"
„Otto Heninger."
„Jak jste vysoký?"
„Metr sedmdesát sedm."
"Jaké bylo vaše číslo u SS?"
„43 326."
„Vaše datum narození?"
„19. března 1906."
„Místo narození?"
„Solingen."
„Vaše jméno při narození?"
„Adolf Eichmann."
Pro vyšetřovatele znamenal hned první výslech skutečný zlom — konečně měli Eichmanna! Následovaly dlouhé hodiny a dny výslechů, při kterých se zacházelo do životopisných i jiných detailů, aby si Izraelci byli skutečně jisti. Eichmann celou dobu spolupracoval, zřejmě si myslel, že se mu pak dostane nižšího trestu. Že by mohl dostat trest nejvyšší, trest smrti, o tom ani ve snu neuvažoval. Při výsleších a při pozdějším soudním procesu se stále hájil, že pouze plnil rozkazy svých nadřízených, a že tudíž necítí a nenese žádnou vinu: „Nebyl jsem nic než věrný, řádný, pilný příslušník SS a Říšského hlavního úřadu pro bezpečnost, prodchnutý výlučně ideálem služby pro vlast, k níž náležet bylo pro mě ctí."
Nadrogovaný pasažér
Po několika týdnech nastal čas dopravit Eichmanna do Izraele. Plán byl opět vypracován dokonale do nejmenších detailů. V 19.30 se najatá limuzína, ve které seděli dva agenti, lékař a Eichmann, pomalu rozjela k letišti. Lékař neustále přidržoval kanylu v Eichmannově žíle s utišujícím preparátem. Lék měl Eichmanna zklidnit natolik, aby se nezmohl na nežádoucí upoutání pozornosti okolí, ale přesto byl schopen chodit.
Cesta k letišti proběhla bez komplikací. Na odletové ploše čekalo speciální letadlo společnosti El AI. Vozidlo s Eichmannem zastavilo jen několik kroků od schůdků do letadla, oba agenti Eichmanna z každé strany trochu podepřeli, aby mu pomohli do schodů, a vzápětí trojice zmizela v útrobách letadla. Eichmann byl klidný a nikdo si pravděpodobně podivného pasažéra nevšiml. Byla tma a celý výjev mohl spíše působit, že dotyčnému není dobře anebo že je mírně opilý. Přestože všechno proběhlo nadmíru hladce, každá minuta se vlekla jako věčnost. Konečně se ozval signál ke startu!
Dne 22. května 1960 přistálo letadlo s masovým nacistickým vrahem Adolfem Eichmannem na půdě Izraele, kde o měsíc později začal soudní proces. Byl obviněn z patnácti trestných činů včetně válečných zločinů a zločinů proti lidskosti.
Ostře sledovaný proces
Proces s Adolfem Eichmannem trval od 11. dubna do 14. srpna 1961, a to za neobyčejné pozornosti médií z celého světa. Izrael byl dokonce několikrát ze strany Argentiny osočen, že soudí argentinského občana a že se jedná o porušení suverenity země, a to navíc v době oslav výročí získání nezávislosti. V době konání soudního procesu s Eichmannem tedy byl v Buenos Aires zaznamenán silný vzestup antisemitismu — docházelo k protižidovským útokům, dva z nich dokonce vyvrcholily smrtí židovského mladíka a dívky.
Na Eichmanna byla hned po přistání letadla uvalena vazba, kterou strávil v budově, jež se jevila jako nedobytná pevnost. Eichmann zde byl jediným vězněm a jeho speciálně cvičená ostraha bděla dnem i nocí, aby snad nacistický zločinec nespáchal sebevraždu. Dokonce mu byly vyrobeny brýle, jejichž skla byla z plastické hmoty. Během vazby se opakovaly výslechy, z nichž je patrné, že Eichmann si již připouštěl možnost, že bude Izraelci popraven, nikoliv však podíl na vině nacistické vraždící mašinérie. „Budou vědět, že jejich otec, dědeček a tak dále nebyl žádný vrah. O to mi jde, nikoli jen o to přežít."
Několikatýdenní proces byl nepřetržitě sledován veřejností i médii celého světa. Znovu a znovu se opakovaly výpovědi přeživších a svědků, což přinášelo velké emotivní vypětí soudcům i všem zúčastněným. Proces však byl dotažen do konce. Nad zločincem byl vynesen trest smrti a dne 1. června 1962 byl oběšen, čímž bylo spravedlnosti učiněno zadost. Poslední slova architekta plynových komor a systému vraždění výfukovými plyny zněla:
„Ať žije Německo. Ať žije Argentina. Ať žije Rakousko. To jsou tři země, s nimiž jsem byl nejúžeji spjat. Nezapomenu na ně. Zdravím svou ženu, rodinu a přátele. Bylo mou povinností, abych se řídil zákony války a svého praporu. Jsem připraven."
Otřesná výpověď Rivky Yoselewské (anglicky)
Eichmannova kariéra
1932: 1. dubna se stal členem rakouské NSDAP a SS. Po zákazu NSDAP v Rakousku odešel do Německa, kde se podrobil čtyřměsíčnímu výcviku SS. Byl přijat do SD.
Od 1934: Pracoval na Hlavním úřadě SD v Berlíně v Židovském oddělení.
1938: Byl přeložen na služebnu SD v Rakousku. V srpnu organizoval „Ústřednu pro židovské vystěhování" ve Vídni. Během půl roku bylo donuceno 150 tisíc Židů vystěhovat se ze země.
1939, říjen: Od Heydricha převzal řízení „Říšského ústředí pro židovské vysídlení" v Berlíně. Patřil k ústředním postavám řídícím deportaci více než 4 milionů Židů do ghett a koncentračních táborů.
1941: 9. listopadu povýšen na SS-Obersturmbandführera. Poprvé jel do Osvětimi. Další prohlídky koncentračních táborů brzy následovaly.
1942: 20. ledna vedl zápis na konferenci ve Wansee, kde bylo jednáno o konečném řešení židovské otázky.
1944, březen: V Budapešti organizoval deportace Židů do Osvětimi.
1945: Po skončení války uprchl z amerického internačního tábora.
1945 — 1950: S falešnými doklady žil v Německu. Živil se příležitostně jako dřevař.
1950: Emigroval přes Itálii do Argentiny, kde žil pod jménem Ricardo Klement.
1960: 11. května, po měsíc trvajícím sledování byl unesen izraelskou tajnou službou Mossad. Po devíti dnech byl tajně přepraven do Izraele.
1961, duben — srpen: Proces s Eichmannem. Cítil se nevinen ve smyslu obžaloby a odvolával se na rozkazy od představených. Byl v první a druhé instanci odsouzen k smrti.
1962: 1. června byl popraven ve věznici.
Zdroj: Živá historie, 1-2/2010
Ohodnoťte příspěvek 0 0
Komentáře
Přidání komentáře...