Pátek, 22.01.2010
Zkáza lodi Wilhelm Gustloff - Historie
21. ledna 1945: Hannibal před branami
Operace Hannibal spočívá v evakuaci německých obyvatel z východu Třetí říše, který momentálně ohrožuje sovětská armáda. Admirál Dönitz k záchraně běženců i zraněných vojáků povolává vše, co je schopné plavby — od křižníků po malé rybářské čluny (do května 1945 z Gdaňského zálivu dopraví na západ na 3 miliony lidí). Začíná nejúspěšnější válečná evakuace všech dob!
28. ledna 1945: Palubní lístek pro 6.000 lidí
Ráno 30. ledna 1945: Posádka povoluje
Wilhelm Gustloff Pozn. č.1 - před válkou rekreační loď pro 1400 movitých výletníků — nyní začíná praskat ve švech. V 8.00 se naloďuje třítisící pasažér, v 9.30 už šestitisící. Situace je ale výjimečná. Do přístavu dopadají první granáty postupujících Sovětů. "Zapřísaháme vás! Pusťte nás na palubu!" útočí dav na posádku Wilhelma Gustloffa, která podlehne a do momentu odplutí, tedy do 12.30, přibere na loď další tisíce nešťastníků. "Včetně posádky se na lodi nacházelo 10.582 lidí," konstatuje historik Schön.
12.30 hodin, 30. ledna 1945: Červené kříže musí pryč
V přístavu panuje nelidská zima, je nějakých 18 stupňů Celsia pod nulou. To však není nic proti tomu, jaké podmínky vládnou na palubě záchranného plavidla. "Každý jednotlivý pasažér nechť si obleče záchrannou vestu," doléhá z lodního rozhlasu k uším německých nebožáků. Ti si málem nemají kam sednout a už vůbec tu neexistuje šance vykonat tělesnou potřebu humánním způsobem. Ve 12.32 vyplouvají z gdyňského přístavu ledoborce, které mají Wilhelmu Gustloffovi "umést" cestu ledovým krunýřem Baltického moře. Loď, po okraj naplněnou lidmi, doprovází ještě menší plavidlo Hansa a dva torpédoborce. Krátce po vyplutí už je vnitřek Wilhelma Gustloffa naplněn odpornou směsicí zvratků a jiných lidských výměšků. V konečném důsledku je však mnohem horší, jak to vypadá se vnějškem lodi. Ten je totiž kvůli účasti ponorkové posádky kapitána Wilhelma Zahna (1910-1976) na palubě zbaven červených křížů — tedy mezinárodně uznávaného označení nemocniční lodi...
Odpoledne 30. ledna 1945: Jeden proti třem
Na velitelském můstku Wilhelma Gustloffa se tísní hned čtyři kapitáni a právě oni "společnými silami" rozhodnou o tom, že se toto záchranné plavidlo stane hlavním aktérem největší námořní katastrofy v dějinách lidstva. Potopení W. Gustloffa
Z oněch čtyř důstojníků jsou tři civilní a jeden vojenský, již zmiňovaný Wilhelm Zahn. "Ti čtyři se nedokázali shodnout na trase, na které by se vyhnuli útokům sovětské ponorky," přibližuje historik Schön. "Budeme se pohybovat v mělkých vodách podle pobřeží a se zhasnutými světly," navrhuje zkušený Zahn. Trio zbývajících kapitánů je však, bohužel, proti. "Nikoli, zamíříme do hlubokých vod," prosazuje nakonec jeden z nich, zhruba 60-letý Friedrich Petersen.
18.30 hodin, 30. ledna 1945: Uděláte z nás snadný terč!
"Lodi Wilhelm Gustloff... trasu vašeho kurzu... asi za deset minut přetne konvoj minolovek!" Jen co na loď dorazí tato telegrafická novina o výskytu německých lodí, specializovaných na odklízení námořních min, na velitelském můstku Wilhelma Gustloffa se spustí zuřivá hádka. "Není jiné volby, než rozsvítit červená a zelená světla navigační světla!" rozhoduje Petersen. "To snad nemyslíte vážně! Kvůli nevelké šanci kolize z nás uděláte ten nejsnadnější terč pro sovětské ponorky!" zuří kapitán Zahn, ale není mu to nic platné.
20.00 hodin, 30. ledna 1945: Jak si vylepšit image?
Deset kilometrů severovýchodně od Wilhelma Gustloffa se v té chvíli nachází sovětská ponorka S-13 (v ruštině C-13), které velí kapitán Alexandr Ivanovič Marisenko Pozn.č.2 (1913-1963). "Kapitáne, honem," zazní z velitelské věže, do které bleskurychle přisupí budoucí Hrdina Sovětského svazu. Podle slov Schöna je to "muž s třikráte zatrženým kariérním postupem... i neurvalec, jehož poslední exces proběhl na Silvestra, kdy s druhy z ponorky vyplundroval několikero helsinských putyk". Zmíněnému prostopášníkovi to okamžitě sepne: "Potopením německé lodi si náramně vylepším reputaci." Na palubě sovětské ponorky vypukají důkladné přípravy, včetně nabití torpéd. Stroj S-13 se vydává na plíživé pronásledování své budoucí oběti mrazivými vodami Baltu.
20.00 — 21.16 hodin, 30. ledna 1945: Hitlerova labutí píseň
Na "pohyblivém terči" je neveselo, truchlivo. Pouť na Kielu se nachází teprve ve své pětině, a už jsou mezi uprchlíky hlášeny desítky případů horeček i drobných násilností... Co je to však proti tomu, že rozhádaný kvartet na velitelském můstku nemá ani ponětí, že mu zamrzl sonar — tedy jediná možnost, jak odhalit, že se cosi temného pohybuje ve stínu lodi... Než se ale do trupu Wilhelma Gustloffa zaboří první torpédo, přichází ještě alespoň malé "osvěžení" prachbídné morálky. Palubu i podpalubí zalije několikaminutový vůdcův projev, který připomíná 12. výročí nástupu nacismu k moci. "Prozřetelnost nedopustí pád tisícileté říše! Buďme trpěliví a neoblomní ve své víře v konečné vítězství!" hlásá z tlampače Hitler, zatímco soudruh Marisenko na sovětské ponorce odpočítává poslední minuty k zahájení ďábelského útoku.
21.16 hodin, 30. ledna 1945: Přednost mají vojáci
"Torpédo 1 za domovinu. Torpédo 2 za Stalina. Torpédo 3 za sovětský lid. Torpédo 4 za Leningrad!" Jen co dozní echo Marisenkových povelů, už se v trupu německého záchranného plavidla šklebí tři mohutné otvory (jedno torpédo minulo cíl), jimiž na palubu Wilhelma Gustloffa okamžitě proudí ledová voda. "Řada pasažérů zahynula již při samotné explozi torpéd," uvádí historik Schön. "Ze 373 ženských pomocnic, ubytovaných na lodi v místě jednoho zásahu, se zachránily jen tři!" Na palubě Wilhelma Gustloffa propuká zděšení, zmatek, zoufalství. Ke všemu se přidává zrada techniky i samotné posádky! "Vinou nedobrých povelů Petersenových byl jeden záchranný člun spuštěn poloprázdný, jednomu se přetrhlo lano, takže svou posádku vysypal do moře, třetí se zase rozbil o bok lodi," líčí Schön. Do 50 minut po útoku zahynulo bezmála 9.400 nešťastníků, vesměs dětí va žen! Do jediného nepoškozeného záchranného člunu se také místo slabších pohotově usazují všichni čtyři kapitáni a ozbrojenci z ponorkové jednotky.
Po 22. hodině, 30. ledna 1945
Volání o pomoc z Wilhelma Gustloffa přivábí na místo neštěstí první záchranné lodě. Ty jsou už však jen svědkem tonoucího vraku a spousty nepřehledných trosek. "Byla to scéna jako z apokalypsy. Hladinu moře pokrývaly tisíce utonulých, chladem zfialovělých chudáků... Zvlášť pohled na nebohé děti pohnul i ostřílenými námořníky," vzpomíná jeden z anonymních zachránců. Navíc jím otřese jednání kapitána Henigsta (z křižníku Admiral Hipper), jenž nejenže odmítl vyzvedávat některé ztroskotance (zřejmě z důvodu přetíženosti vlastního plavidla), on přímo v místě katastrofy zahájil tak neobratný manévr, že desítky ještě živých nešťastníků skončily pod lodními šrouby jeho lodi!
5.00 hodin, 31. ledna 1945
Počet zachráněných z Wilhelma Gustloffa činí 1.238 lidí. Strašidelný účet katastrofy, která je šestkrát horší, než v případě slavného Titanicu, se zrána následujícího dne přece jen zázračně upraví. Jedno ze záchranných plavidel, hlídková loď 1703, těsně po páté hodině objevuje úlomek trupu, obalený asi deseti na kost zmrzlými těly. "Ono to žije!" může vzápětí radostně zvolat jeden ze zachránců, rotný Werner Flick. V nelidském mrazu a za příšerné fujavice přežilo zkázu Wilhelma Gustloffa asi roční děťátko, zabalené do bavlny...
Podle historika Heinze Schöna konečné číslo obětí na Wilhelmu Gustloffovi bylo stanoveno na 10.582 lidí, z toho:
- 8.956 válečných uprchlíků
- 173 členů posádky
- 918 vojáků 2. Unterseeboot-Lehrdivision
- 373 vojenských pomocnic
- 162 zraněných vojáků
Vrak lodi Wilhelm Gustloff na dně Baltského moře
Potopení lodi provází kontroverze: na jednu stranu se jedná o jeden z největších masakrů civilního obyvatelstva (odhaduje se až 3.000 mrtvých dětí), na stranu druhou se na palubě nalézala i ponorková posádka přepravovaná na místo bojového určení. Loď měla navíc status válečného plavidla a dokonce byla vyzbrojena protiletadlovými kanóny (byť se tvrdí, že byly nefunkční). Dlouhou dobu se o této události nesmělo mluvit, nebo byly odmítány debaty na toto téma, takže téma katastrofy zneužili pravicoví extrémisté.
Dodatek:
Zatímco o Titanicu ví snad každé malé dítě, mnohem děsivější příběh Wilhelma Gustloffa zná jen málokdo. Důvody jsou prosté. V roce 1945 "nějakých" 9.000 mrtvých zcela zaniklo v porovnání s nacistickými zvěrstvy v koncentračních táborech. Navíc ani poválečné rozdělení sil v Evropě nepřálo tomu, aby pravda o zkáze lodi vyšla na povrch. V polovině 50. let se pak k vraku Wilhelma Gustloffa potopili sovětští potápěči a střední část trupu lodi zničili výbuchem. Co se v ní skrývalo, že to svět už nikdy nesměl spatřit? To dodnes zůstává tajemstvím. Jedna ze spekulací dokonce hovoří o Jantarové komnatě. Sovětská strana tehdy na celý případ uvalila přísné informační embargo.
Poznámka č.1: Jméno lodi Wilhelm Gustloff
Židovský student medicíny David Frankfurter (1909-1982) v Davosu 4. února 1936 spáchal atentát, který se záhy stal nástrojem nacistické propagandy. Čtyři kulky totiž provrtaly tělo šéfa švýcarských nacistů Wilhelma Gustloffa (1895-1936). Shodou okolností pár měsíců po jeho pohřbu, kterého se zúčastnil Hitler i Goebbels, byla v hamburských loděnicích Blohm und Voss spuštěna na vodu loď, jež původně měla nést jméno Adolfa Hitlera. Osud Wilhelma Gustloffa — nacistického "mučedníka" — však rozhodl jinak. Ve svých začátcích plavidlo sloužilo jako výletní loď nacistické organizace Kraft durch Freude (Radostí k síle). Od jara 1939 se však muselo zapojit do příprav válečných operací. Fungovalo jako nemocniční loď, později ho Němci využívali k evakuaci svých občanů z míst, kam se blížila Rudá armáda.
Poznámka č.2: Kapitán Marisenko — hrdina dvou tváří
Za svou roli v kauze "Wilhelm Gustloff" dostal oděský rodák, kapitán Alexandr Ivanovič Marisenko, v
ýznamné vyznamenání, Řád V. I. Lenina. Ani to však nestačilo, aby nad chrabrým velitelem ponorky S-13, ale i notorickým opilcem, neustále neviselo nebezpečí vyhazovu z armády. Krátce před svým životním úspěchem čelil dokonce obvinění jisté finské dívky ze znásilnění. Stačil ale 30. leden 1945 a potopení Wilhelma Gustloffa, a Marisenkovi třásl rukou samotný Stalin. Jakmile však skončila válka, v hrdinovi opět převládla jeho temná stránka. V roce 1947 kvůli krádeži skončil na dva roky v gulagu. Jisté rehabilitace se A. I. Marisenkovi dostalo až v roce 1990, 27 let po jeho smrti, kdy ho tehdejší prezident Michail Gorbačov prohlásil za Hrdinu Sovětského svazu.
Zdroj: History revue, 1/2010
Podobné články: "Paukenschlag": vylodění Němců v Kanadě? (11. 2. 2010)
Ohodnoťte příspěvek 0 0
22. ledna 2010, 23:43Komentáře
Přidání komentáře...